Neštěsti nechodi po horach, ale po ludech. Trochu sem se opozdil, ale neměl sem chuť o tym psat. Měl sem ze sebu poměrně hodně peněz v dolarach a přemyšlal sem, za co ich utratim.
Tolik profesionálek bych nezvladnul, v planu byly letecke návštěvy na Samaru, Boholu, a možna aji na Palavanu. Enomže v tym vražednym, klimatyckym prostředi, na kere není středoevropan zvykly, sem dostal srdečni přihodu. První raz mě vezli do nemocnice americkym Jeepem z druhé války a druhy raz na tricyklu. Takže ste vydedukovali, že to přišlo dva razy.
Za nemocnicu se tam plati a ja sem tam byl dokupy 5 dni. Za tu dobu sem utratil všecky svoje peníze, takže plany, kaj se podivat, co navštívit, esi tamten ostrov nebo tamten ostrov, spadly pod stul. Hotel sem měl zaplaceny dopředku, zpáteční letenku tež. Tak sem tam tych 14 dni jaksi vegetoval. Jakesi peníze mi poslal synek, ale moje obavy, co s tymi všeckymi prachami budu robit, v tym okamžiku přestaly existovat. Byl sem tam chudy tajak kosteli myš. Takže nedošlo ani na to horske Baguio a ani San Fernando, kere byly na tym samym ostrově tajak ja. Včil se přetahuju s pojišťovnu, co mi zaplati a co nezaplati. Nechcu nikoho odradit, ta cesta doopravdy stoji za to a mam obavu, že Filipiny su navykove, při všeckym neštěsti, kere mě potkalo, rad spominam na všeckych ludi, kere sem tam potkal, na řidiče teho Jeepu nebo tricyklu, na zdravotnicky personal, kery tvořu hlavně mladi synci, na majitela hotela a hlavně na svojeho kamaráda, kery v nejhorších chvilach za mě všecko zařizoval.
Tym tento cestopis konči a doufam, že komusik, kery tam chce jet, cosik přines. A jedno doporučeni na konec, esi chcete jet do tropu, nenechavejte to na stare roky, zrobte to když ste eště mladi a vaš organizmus je odolnějši. A přiště už to zas bude o polityce.
Jaromír Hlubek
