Kosovo, Krym – fakta a historie

Na blogu a v diskusích se vede urputný boj promajdanovců a protimajdanovců o spojitosti, či rozdílnosti Kosova 1999 a Krymu 2014. Většina zúčastněných historii obou území nezná a jejich názory vycházejí z pouhé ideologie implementované do jejich mozků propagandou hlavního proudu. Historii popíši velmi stručně, jelikož je to téma rozsáhlé, přesto je článek o hodně delší než jsem předpokládal. Článek si neklade za cíl pojmout aspekty současné Ukrajinské krize nebo rozebírat příčiny a následky.

Kosovo - V 6.–7. století přišli do této oblasti Slované, kteří se stali dominujícím etnikem, postupně vytlačili původní obyvatele k pobřeží či na jih a tato oblast se stala základnou pro budování jejich vlastního státu. 15. června 1389 asi 100 kilometrů severně od Skopje, se odehrála bitva na Kosově poli, Na straně jedné se zde střetli srbský kníže Lazar Hrebeljanović se svými spojenci, na straně druhé osmanský sultán Murad I. Oba velitelé padli a bitva skončila těsným vítězstvím Turků. Důsledky srbské porážky nabyly dalekosáhlých rozměrů. Turci nekompromisně vyhladili veškerou srbskou šlechtu a území ležící mezi Dunajem, Sávou a Drinou. Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (1912–1913), jako jedna z posledních oblastí na Balkáně součástí Osmanské říše. Po konci první světové války v roce 1918 se Kosovo a Metohije staly součástí nově vzniklého království Království Jugoslávie. Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců trvaly až do roku 1920, avšak ani poté nebyl v Kosovu klid.  V 1939 kapitulovala Jugoslávie a Kosovo zabrala Itálie, která ho připojila k satelitnímu státu Velké Albánii. V Kosovu začala etnická čistka, v jejímž průběhu bylo Albánci zavražděno asi 10.000 Srbů, své domovy muselo opustit 70.000 srbských rodin. Tento stav však netrval dlouho a skončil v roce 1944. V roce 1945 vyla vyhlášená Socialistická autonomní oblast Kosovo v rámci Jugoslávie. Docházelo tam k četným etnickým střetům, jelikož Tito přiděloval půdu po vyvlastněných srbských „kulacích“ Albáncům. Výrazná byla i migrace Srbů do Srbska za prací, což ještě více nahrávalo Albáncům při rozšiřování ryze albánských území. Dne 27. února 1989 byl v Kosovu vyhlášen výjimečný stav, ze strany jugoslávské policie nastaly, represe při nichž bylo zabito 83 Albánců a stovky dalších zraněny. O měsíc později Srbsko zrušilo většinovou albánskou samosprávu. Autonomii Kosova ukončila nová srbská ústava z 28. září 1990 a Kosovo se dostalo pod přímou srbskou správu. Za účelem obnovení a rozšíření autonomie zakládá Ibrahim Rugova Demokratickou ligu Kosova. Dne 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil jednostranně nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou. Demokratická liga Kosova stínové albánské instituce a mírovým způsobem usilovala o nezávislost. V 90. letech vznikly neformální struktury Kosovských Albánců. Poslanci rozpuštěného albánského parlamentu pracovali v ilegalitě, což vyústilo tím, že 22. září 1991 na tajném hlasování v Kačaniku u Prištiny vyhlásili Kosovo za nezávislý stát. Následovalo referendum, kde 99,7% hlasujících potvrdilo, že od 9. října 1991 je Kosovo z vůle lidu nezávislé. Významným mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky. To oslabilo politiku LDK, ale zároveň vedlo k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) pod vedením Hashima Thaçiho, která postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“. Roku 1997 vypukla v Kosovu válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Z Kosova začali prchat někteří obyvatelé. Albánci páchali etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské většiny. Kosovská osvobozenecká armáda UÇK se postupně dostávala do popředí a z rozhodování o Kosovu vytlačovala umírněné představitele demokratických sil, v jejichž čele byla Demokratická liga Kosova pod vedením Ibrahima Rugovy. UÇK začala likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem. Dne 19. března srbské jednotky zahájily další ofenzívu. Srbské akce proti jednotkám UÇK byly rychlé a agresivní. Docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům i jednotek UÇK proti Srbům, k dalšímu vypalování a zabíjení; nově navíc také k zabavování dokladů a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. Obnovená válka v Kosovu současně připravila o domov na 500 000 jeho obyvatel. Mezitím Spojené státy schválily použití síly v Kosovu a 23. března mohly začít letecké útoky NATO na Bělehrad, což skutečně nastalo následující den. Akce byla nazvaná Operace Spojenecká síla. Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování NATO činil počet uprchlíků hrozivých 800 tisíc Albánců a 100 tisíc Srbů.

Parlament autonomní oblasti vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku.

Krym – Ve starověku byl Krym (Tauris) ovládán Řeckem a Římem a byl i součástí Byzantské říše. Největší katastrofa pro místní obyvatele přišla v roce 1243, kdy na poloostrov vpadla tatarská Zlatá horda, část vojska slavného Čingischána. Tataři byli krutí válečníci, kteří pocházeli z Mongolska a kteří vytvořili ohromnou říši sahající od Číny až za Kyjev a Moskvu. Nezvladatelně obrovská říše Zlaté hordy se nakonec rozpadla na několik menších celků a jedním z nich se stal Krymský chanát, řízený od roku 1443 chánem z Bachčisaraje. V roce 1475 se stal chán podřízeným osmanských Turků a byl jmenován sultánem z Konstantinopole. Tak to zůstalo ještě po tři století, během nichž Tataři neustále ohrožovali Rusko a Ukrajinu. Stále tu také žila menšina pravoslavných Řeků. V roce 1783, po rusko-turecké válce, ovládla Krym ruská carevna Kateřina Veliká. Slavnou se stala její návštěva, při které se setkala s prvním správcem Krymu, knížetem Potěmkinem, a prohlédla si černomořskou flotilu v Sevastopolu. Potěmkin se snažil, aby vše vypadalo dokonale, ale obrázek prosperující země byl pouze povrchní – odtud pochází okřídlené slovní spojení „Potěmkinova vesnice“. Jedinou možností, jak učinit z poloostrova trvalou součást Ruska, bylo přestěhovat sem příznivě nakloněné obyvatelstvo, nejlépe pravoslavného náboženství. Začali přicházet nejen Rusové, ale i Ukrajinci, Arméni, Bulhaři a Němci. Ruští carové ale pořád neměli dost a v letech 1853-56 proběhla tzv. Krymská válka, nejkrvavější rusko-turecká válka, která přerostla v téměř celoevropský konflikt. Skutečným cílem Rusů bylo zničit slábnoucí osmanské impérium a ovládnout Bospor a Dardanely, úžiny spojující Černé moře se Středozemním. To nechtěly dopustit Anglie a Francie, a tak se postavily na stranu Turecka. Válka si vyžádala obrovské množství obětí, přičemž jich více zemřelo následkem epidemií než na bitevním poli. Sevastopol byl dobyt, Rusové prohráli a jejich námořní moc na Černém moři byla zničena. Po 1. světové válce a bolševické revoluci vznikla v roce 1921 autonomní Krymská sovětská republika. Při Stalinových etnických čistkách trpěli silně jak krymští Tataři, tak i zdejší řecká komunita. V letech 1941-44 byl poloostrov okupován hitlerovským Německem. V roce 1944 Stalin deportoval 220 000 krymských Tatarů a 70 000 Řeků do Střední Asie (většinou do Uzbekistánu) pod záminkou, že kolaborovali s Němci. Oficiálně také zrušil Tatary jako národ a Krym přišel o svoji autonomii. Odsunutí lidé či jejich potomci se mohli vrátit až v 90. letech. V roce 1954 (v rámci oslav 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku) daroval Nikita Chruščov Krym Ukrajině. Sám byl rodem Ukrajinec a nepočítal, že by se Sovětský svaz mohl někdy rozpadnout. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 připadl Krym Kyjevu, součástí dohod při vzniku samostatné Ukrajiny byla i dohoda o zachování základny ruské Černomořské flotily na Krymu a Krym získal znovu autonomii. Protože většina obyvatelstva mluví rusky, hovoří se zde stále o možnosti připojení k Rusku nebo alespoň zavedení ruštiny jako oficiálního jazyka, zavedení moskevského času a ekonomické nezávislosti na Ukrajině.

Co se na Krymu děje v současnosti? Na obavy ruského obyvatelstva Krymu z expanze ukrajinských ozbrojených komand reagovalo ruské vedení otevřením bran kasáren a pokojným hlídkováním na hranicích s Ukrajinou. Pokud je známo, vše probíhá v relativním klidu, o obětech na životech se nemluví. Bombardování Kyjeva se nechystá.

Laskavý čtenář nechť si o stranění velmocí a o případné analogii obou konfliktů, udělá obrázek sám.

Zdroje: Wikipedia, Mundo